pracowala. Nyní se ale musíme podíwat k půwodu toho neštěstí, totiž k pani Burce.
Když se wymstila, byla pokojna, proto že k dítěti moci neměla, až kdyby wkročilo na její půdu. Tím wíce se starala, dostati newinného mládence, který by u ní dobrowolně zůstal a skrze kterého by se krásnou a mladou stala. W skutku se jí to poštěstilo. Od chudých rodičů dostala chlapce, pětiletého, a ten s ní rád šel, rád u ní byl w jejím pěkném zámku, a milowal ji za to wšeliké dobré, co mu udělowala. Bláhowý newěděl, proč to wšecko dostáwá!
W panské rozkoši wyrostl Mladoň, ale srdce jeho zůstalo dobré, newinné a šlechetné, a z toho měla Burka radost, ba co ještě, když se z něho krásný mládenec udělal, bylaby mu i žiwot darowala, kdyby ji byl chtěl trochu wíce milowati. Ale o lásce newěděl Mladoň nic, a také by se byl jistě do babice zamilowati nemohl. Jednoho dne, když se Burka do zrcadla díwala, a škaredou swou twář w něm widěla, usmála se a myslila, wšak to nebude dlouho trwat, a bude se w tobě krásná žena zhlížet, že jí rowné w zemi nebude.
W tu samou dobu, když si tak přátelsky Burka na Mladoně zpomněla, procházel se mládenec w poli.
