„Pane, hledám sedmero bratrů w krkawce zaklených. Bratr twůj powídal mi, že bys o nich wěděti měl; prosím tedy, abys mi powěděl, kde jsou.“
„Rád bych ti powěděl, kde se nacházejí, ale newím o nich ničeho. Bratr můj slunce ten ti dá nejjistější zpráwu. Chceš-li donesu tě k němu.“
Jakž by nebyla Bohdanka chtěla. S radostí swěřila se stříbrowlasému mládenci, a ten ji donesl k slunci, bratru swému.
Slunce byl mládenec zlatowlasý, krásných twáří. Když mu Bohdanka žádost přednesla, odpowěděl: Wím kde jsou bratři twoji a chci tě k nim donésti. Dříwe si wšak odpočiň a posilň se wečeří.“ Na ta slowa musela se Bohdanka posadit a powečeřet. Bylo to kuřátko, co k wečeři dostala.
Když se najedla, promluwil bratr slunce: „Panenko, kostičky nenech ležet, seber je a wezmi s sebou, budou ti k dobrému.“
Bohdanka uposlechla a kostičky do zástěry swázala. Ještě si trochu odpočinula, a když noc přecházela, přijel slunce se zlatým wozem, Bohdanka sedla do něho, a již jela přes hory a doly. Kolik hodin jízda trwala, než se octli we tmawém údolí, kolkolem wysokými skalami obklopeném, bylo by těžko
