ohromný meč, kterým tak nerázně do nepřátel sekal, že nemyslili jináče, než to zlý duch kyjem do nich mlátí. Tu se zpamatowalo i králowské wojsko, a statnému hrdinowi po boku se postawilo. W krátce couwali nepřátelé, a když bílý rytíř jich wůdce zabil, rozprášili se jako stádo bez pastýře. Tu byl wšak rytíř lehce na nohu raněn, tak že mu krew bílé roucho zbarwila. Jak to král spatřil, skočil dolů, roztrhl swůj plášť, a zawázal mu sám krwawou ránu, prose jej, by s ním do stanu wešel. Ale rytíř mu poděkowal, bodl koně, a byl ten tam. Král lítosti diw neplakal, že mu již po čtwrté rytíř ujel, kterému tolikerými díky powinowán byl. Wítěz wracel se s nesmírnou kořistí domů. S jásáním byl w hlawním městě přiwítán, a w zámku byly přichystány rozličné slawnosti a radowánky.
„Nuže, spráwče můj!“ oslowil král Bajaju, „jak si řídil dům náš, co sem byl wzdálen?“
Bajaja pokynul, že dobře, ale princezny se daly do smíchu, a Slawěna prawila: „Musím ti žalowat, otče, na twého spráwce, neboť jest neposlušný. Začal stonat, lékař náš chtěl mu dáti lík dobrý, on ale prawil, že si půjde sám pro koření. Šel, a nepřišel až za dwa dni, celý chromý, a churawější než byl dříwe.“
