dohlížel, ale přece neopominul s nejwětší ochotou o wšelijaké wyražení princeznám se starati, by se jim nezastesklo. Najednou mu ale napadlo, že stůně, a nedbaje na lékaře, který mu chtěl pomoci, powídal že si půjde sám pro koření, které ho lépe než wšecky líky wyhojí. Princezny si pomyslily že je blázen, a nechaly ho jíti. On ale nešel na koření, to nerostlo bez toho pro jeho bolest nikde jinde, než w jasných očích krásné Slawěny, on šel k swému koníkowi, by se s ním poradil, má-li králi we wálce pomoci. Koník ho přiwítal, poručil mu, aby oblékl bílé šaty, wzal meč, jej obkročil, že pojedou do boje. Bajaja ho za to zlíbal.
Kolik dní trwala již wálka, a králowo wojsko slablo, nemohouc odolati welké síle nepřátelů. Byla určena hlawní porážka na druhý den, kde se mělo rozhodnout, kdo s koho. Celou noc dáwal král rozkazy, a wyprawil také posly k dcerám s nařízením, co se státi má, kdyby prohráli: Ráno se odewzdali do ochrany Boží, a stawěli se w šiky. W tom okamžení zawzněly trouby, zbraně začaly řinčet, střely lítat, a křik a lomoz se rozléhal po šírém údolí. Tu se octne mezi nepřátely jinoch w bílých šatech, zlaté přílbici s bílým chocholem. Seděl na malém koni, a w ruce držel
