widěli rytíře s bílým chocholem přijíždět, a za nějakou chwíli s osmnáctihlawým drakem statně se potýkat, až potwora zdechla. Po wykonané seči ujížděl jako prwní den. Když se princezna do zámku wrátila, litowali wšickni, že udatnému rytíři swou wděčnost prokázati nemohou.
„Já wím, sestry,“ řekla Slawěna „když byly pohromadě, „wy ste rytíře neprosily. Ale já před něho kleknu, a tak dlouho budu žádat, aby se mnou šel, až to učiní.“
„Co se směješ, Bajajo?“ plala se Zdoběna, widouc usmíwající twář němého. Ale Bajaja začal skákat po pokoji, a dáwal na srozuměnou, že se těší na toho rytíře.
„Blázne, ještě tu není,“ odpowěděla Zdoběna.
Třetí den byla wywezena Slawěna, a tenkráte sám král s ní jel. Srdce se nebohé hrůzou třáslo, když pomyslila, nepřijedeli wyswoboditel, že bude draku dána. W tom okamžení strhnul se radostný křik, že rytíř jede. Tak jako prwní dwa draky, zabil Bajaja i třetího, ač on i kůň jeho mdlobou diw neklesli. Tu přistoupil král i Slawěna, a prosili rytíře, by s nimi do hradu jel, což on nikterak učiniti nechtěl. Slawěna klekla před ním, a chopíc se jeho roucha, prosila tak
