Bajaja s ochotností poslechl a wyndal z díry, která pod kamenem skryta byla, welkou truhlu. Koník mu poručil aby ji otewřel, a když i to učinil, wytáhl troje krásné šaty, meč a uzdu na koně. Jedny šaty byly čerwené, stříbrem a diamanty wyšíwané, a co na nich pewného, bylo z lesklého ocele; k tomu bílý a čerwený chochol. Druhé byly cele bílé, zlatem wyšíwané, a brnění a přílbice ze zlata; chochol bílý. Třetí byly ale swětlomodré, stříbrem, diamanty a perlami bohatě wyšité; k tomu bílý a modrý chochol. Ke wšem třem byl jediný meč, jehož pošwa se drahým kamením jen swítila, tak jako uzda na koně.
„Ty troje šaty jsou twoje, napřed ale wezmi ty čerwené.“
Bajaja se přistrojil, připial si meč, a uzdu hodil koni přes hlawu.
„To ti powídám, nesmíš se báti a se mne slézti. Jen sekej do té potwory, a spolehni na swůj meč.“
Tak přikazowal koníček, když wyjížděl ze skály. Zatím bylo w zámku smutné loučení, a zástup lidstwa wyprowázel ubohou Zdoběnu z města. Již byli nedaleko osudného místa, princezna slezla, a když widěla, že má jíti ke skále, padla we mdlobách na zem. Tu letí zdálí kůň, a na něm sedí rytíř s čerweným a bílým
