ukrutným způsobem skončit. Bajaja je začal těšit, a ukazowal, že se jistě nějaký wyswoboditel pro ně najde. Nebohé ho neslyšely, a nepřestaly slze proléwat. Takowý zmatek a zármutek byl po celém městě, neboť každý králowskou rodinu milowal. Celé město bylo zároweň s hradem černým suknem potaženo.
Bajaja spěchal tajně z města přes pole ke skále, kde měl koníka zawřeného; když třikrát zaklepal, skála se otewřela, a on wešel do ní. Pohladil koníkowi lesklou hříwu, políbil mu bílou lysu, a řekl: „Koníku milý! Nyní jdu k tobě o radu, a pomůžeš-li mně, budu na wždy šťasten.“ Na to začal koníkowi wše, co se w zámku událo, wyprawowat.
„O tom o wšem wím,“ odpowěděl koník, „a proto sem tě sem přiwedl, abys princeznám pomohl. Zejtra časně z rána sem přijď, a já ti ostatní powím.“
S welkou radostí běžel Bajaja k zámku, a mnohý mu to mohl za zlé pokládati, že je tak wesel; ale na štěstí ho nikdo newiděl. Celý den newyšel z princezniných pokojů, a wšelicos wymýšlel, jakby je poněkud potěšil, což se mu ale nepodařilo.
Druhý den ráno ještě za soumraku byl již u skály. Koník ho přiwítal a řekl: „Nyní zdwihni pod mým žlabem kámen; a co tam najdeš, to wyndej.“
