cetihlawý. Byla tenkráte takowá nouze w mém městě, že hrůzou wlasy na hlawě wstáwaly. Lidé se schowáwali, proto že nebyli žiwotem jisti. Pomalu nebylo již kouska dobytka nikde, poněwadž se wšecko těm potworám dáti muselo, aby se do města nepustily. Nicméně přece mnoho lidí sežraly. Nemoha se déle na ten nářek díwati, dal sem přiwésti ke dworu kouzelnici, by mi powěděla, čím bych ty potwory ze země wyhnal. Ale běda, když mi oznámila, že tím, jestli jim připowím swé tři dcery, které mi práwě rozkwétaly. Já mysle, že si pomohu, jen když je ze země odbudu, přislíbil sem tu neslýchanou obět. Králowna hořem zemřela, ale dcery se o tom nedowěděly. Od té chwíle se draci wystěhowali, a po wšecka ta léta nebylo o nich sluchu, až wčera wečer pastýř přiběhl celý bez sebe, že jsou draci zase tu w té samé skále, kde dříwe byli, a že ukrutně řwou. Já nešťastný otec, zejtra musím dáti prwní swé dítě w obět pro swou zem, pozejtří druhé, a pak třetí, a potom budu žebrákem.“
Tak bědowal ubohý král, a wlasy z hlawy si trhal.
S twáří sklíčenou šel Bajaja k princeznám, ale na smrt se jich zděsil! W černých šatech, twáře jako z bílého mramoru, seděly wšechny tři wedle sebe a plakaly přežalostně, že mají swůj mladý wěk tak
