pole až k jedné skále, která stála nedaleko pěkného lesíka, a když tam přijeli, kopnul nohou do skály, ona se otewřela, a oni wjeli do wnitř. Byla to pěkná pohodlná stáje.
„Nyní mne tady necháš“ řekl koník k princowi, „a sám půjdeš do blízkého města ke dworu; musíš se wydáwat ale za němého. Král tě do služby přijme, měj se ale na pozoru, ať se nepodřekneš. Když budeš něco potřebowat, nechť je to cokoliw, přijď ke skále, třikráte zaklepej a skála se ti otewře.“
Princ si pomyslil: můj koník je tak moudrý, on jistě wí, k čemu mi to poslouží; wzal swé šaty a šel. Přišel do sídelního města, které bylo nedaleko skály, a dal se u krále ohlásit. Král wida, že je němý, slitowal se nad jeho mladostí a podržel ho u sebe. Brzy wšak widěl, že jej může welmi dobře ke wšemu řízení potřebowat. Ať bylo w zámku, co bylo, on wěděl we wšem rady a celý den po zámku běhal a šukal. Potřebowal-li král písaře, nebylo nad něj šikownějšího. Wšickni ho měli rádi, ale že byl němý, a na wšecko jen „bajaja“ odpowěděl, zůstalo mu to jméno Bajaja, že ho potom žádný jinak nejmenowal.
Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Nejstarší se jmenowala Zdoběna, druhá Budinka, a ta
