nechtěl otec nikterak k tomu swoliti, ale matka byla hned wolna. Awšak princ od swého předsewzetí neupustil, a konečně i na otci swolení wymámil. Hned se měli chystat služebníci, koně a komonstwo pro prince na cestu. Než ten si to wše zapowěděl, a řekl otci: „Nač potřebuji, otče, tolik komonstwa, koňů a lidí okolo sebe, já si wezmu něco peněz, a pojedu na swém malém koníku sám a sám do swěta; to mi nenadělá tolik starosti a obtíže.“
Zase musel otce prosit, než mu to dowolil. Konečně bylo wšecko k cestě uchystáno, mladý kůň stál osedlán u wrat, a nahoře se loučil princ se swými rodiči a s bratrem. Plakali wšickni hořce, a poslední chwíli to bylo i matce líto, že dítě tak do swěta jíti necháwá; i přikazowala mu přísně, aby buď za rok domů přijel, anebo alespoň o sobě wěděti dal.
Za nějakou hodinu klusal s ním koník w šírém poli hezky daleko za hlawním městem. Někdo by si myslil, že není sedmnáctiletý kůň již tak čerstwý! Ale ten kůň nesestárl, proto že to nebyl obyčejný kůn; srst měl jak aksamit, a nohy jak strunky, a čerstwý byl jak srna. Cesty ubýwalo; dlouho jeli, aniž wěděl princ, kam ho koník nese, když widěl pojednou wěže krásného města. Tu se uhnul koník z dráhy, klusal přes