„Předewčírem?“ ptal se wrátný, který jeho prawé jméno neznal, jako nebohá kuchařka.
„On je osel, předewčírem tu ani ještě nebyl,“ rozzlobil se pán. Teprw po dlouhém hádání přišel wšemu na stopu, a ke wší zlosti se musel smát, že je měl Honza za blázny.
Zatím přišel Honza domů celý říčný.
„No, ty jdeš již ze služby?“ ptal se táta.
„Ještě bych nebyl přišel, ale bál sem se bití. Mají tam dceru, a ta je proklatě hezká; mně se libila, já k ní wečer zašel, a chtěl sem jí dát hubičku. Ale ona začala křičet, jakoby ji na widličky bral, a swolala celý zámek. Musel sem utíkat, nechtěl-li sem dostat wýprask.“
„No ty jsi boží dřewo, již newím co s tebou“ rozzlobil se táta.
„Já wím táto, co udělám,“ řekl na to Honza; „w zámku sem slyšel o jednom králi, který prý swolal mnoho učených, by se s nimi hádal. Ať prý mu mluwí co mluwí, on pořád říká: To je prawda! a komu by řekl: Ty lžeš! ten prý wyhraje, a tomu dá buď mnoho peněz anebo swou dceru. Já tam půjdu, a budu se s ním hádat až řekne: Ty lžeš!“
„Nu možná že se k tomu hodíš. Jdi s Pánembohem!“
