„Mama, mama, políwka!“ křičela slečna na matku když ucítila kroky, a poznala sloužícího.
„Snad bys nejedla ještě w noci políwku?“ ozwala se matka z wedlejšího pokoje.
„Honem mama, ten nowý sloužící je zde.“
„Wstáwej honem můj milý, kočka je u dcery“ budila paní pána.
„Proč mne budíš, ať ji zažene.“
„Jak ho zažene, wždyť to není oprawdiwá kočka, snad mi rozumíš, ten nowý sloužící.“
„Ten se jmenuje Johannes, a ne kočka.“
„Jen wstaň, ať se jmenuje jak koliw, ten to je.“
Pán wyskočil, wzal bič se zdi, a běžel k slečně do pokoje, ale tam již nikdo nebyl, a jen slečna mu powídala, že přišel k její posteli, a když křičela, že utekl.
I pustil se pán za ním; ale pod schody upadl přes kuchařku. „Ona nestydatá, co tu leží? Kdo ji porazil?“
Dobré wíno! milost pane.“
„A ona mi to ještě powídá? Až se wrátím, srownáme se, ona nestydo!“
I běžel zase za milým Honzou, ale nikde ho nebylo. Ptal se wrátného, newiděl-li sloužícího?
