proto ale přece zůstal. Šel orat; zatím strojila selka oběd, strčila do hrnce dwě hláwky zelí, osolila je a nechala wařit.
Když pacholek z pole přijel, a potom k obědu zasedl, wysypala mu selka na mísu to uwarené zelí bez příprawy, kromě soli, jak je Pánbůh stwořil. Jirka se na ten špatný oběd zle ošklíbal, ale zlobit se nesměl, šlo tu o nos.
„Hněwáš se, pacholku?“ ptal se ho sedlák. I proč bych se hněwal?“ odpowěděl pacholek, nechal zelí stát a šel wně.
Wečír to bylo zase tak, ráno opět, a druhý den jako prwní, nic než zelí wařené we wodě se solí.
Ale když se sedlák Jirky ptal, zdali se zlobí, pokaždé řekl, že ne.
Třetí den wšak to nemohl wydržet, žaludek se mu mdlobou točil, a přece se nemohl oškliwostí do té hatlaniny pustit.
„Snad se nezlobíš Jirko?!“ ptal se sedlák.
„Čert by se už nezlobil na takowé žrádlo!“ rozkřikl se Jirka a wyskočil s lawice. Ale w tom byl již také sedlák zhůru, wytáhl z kapsy kudla, a Jirkowi nos ušmikl jako homolku.
