Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 6 - 1847.djvu/113

Tato stránka nebyla zkontrolována

Nesyta kroutil hlawou, byl smuten celý den, a když jej máti k jídlu wolala, prawil že nemá žádný hlad.

Já newím, ten chlapec se mi nelíbí,“ řekla ulekaná matka k swému muži, widouc že ztratil chuť k jídlu.

„I jen ho nech,“ těšil ji powážliwý tatík, „až se ožení, wšak on bude jíst.“

Nesyta seděl u okna we swé sedničce, nestaral se o nic, a myslil jen na Milinu, která mu hlawu a srdce pomátla. Rád by swůj záplatowaný kabát byl za trochu krásy dal.

Najednou ho klubne něco do ruky, a když se podíwá co to, widí wedle sebe bílou holubičku, která k němu takto promluwila: „Já jsem ta dušička, kterous z pekelného ohně wyswobodil. Pánbůh sám mne k tobě posílá, abych ti powěděla, že se má twé přání wyplnit, za to žes tak mnoho dobrého chudým učinil. Od této chwíle budeš míti krásnou twář a slušnou postawu. Zůstaň wždy dobrým, a nezapomeň na Pána Boha.“

S těmi slowy holubinka se ztratila.

Nesyta pln radosti wyskočil, koukl do zrcadla, a