To když Nesyta zaslechl, otewřel wíko docela, bíla holubička wylítla wen, a sedla mu na rameno, řkouc: „Nyní ti poradím, co ti bude k dobrému. Zejtra, až se tě bude čert ptáti, jakou chceš wýsluhu, řekni, že nechceš žádnou jinou, než ten starý kabát s těma dwěma kapsama co onde na hřebíku wisí. On ti ho nebude chtít dáti, ale ty nic jiného nechtěj, a neustupuj.“
„To je wšecko dobré, já ti za to děkuji, ale jak, koukne-li se čert do kotle a tebe tam nenajde? Tu mně dá místo wýsluhy notný wýprask?“
On se před tebou do kotle nepodíwá; až budeš na swětě, nemá k tobě žádného práwa. Jen se neboj, a buď s Pánembohem.“
„Počkej ještě holubinko,“ zadržel ji Nesyta „powěz mi přece, co je w těch druhých dwou kotlích?“
„W tom jednom jsou nemilosrdné a w tom druhém pyšné srdce,“ odpowěděla holubička a zmizela.
Nesyta přikládal pod prázný jako pod plný kotel, a když druhý den čert přišel, ptaje se, zdali do kotlů se nepodíwal, zapřel wšecko.
„Co žádáš tedy za wýsluhu,“ řekl čert, když chtěl Nesyta zpátky domů.
