tolik, k tomu práce málo, což diwu, že Nesyta někdy samou bujností peklem třásl?
Dlouho owšem byl již we službě, ale kolik let, to newěděl, proto že se tam čas nepočítá. Až posud mu nenapadlo, aby se koukl, co w kotlích wězí, ačkoli často, když přikládal, úpění a wzdychání slyšel. Tu přijde zase jedenkráte čert a Nesyta se ho ptá, jak dlouho má ještě do sedmi let?
„Zejtra bude už sedm let, co jsi u mne; ale myslil sem, že tu ještě sedm let zůstaneš?“
„Inu widíš pane, já bych u tebe zůstal, kdyby bylo jen trochu wíce práce, a nebo kdybych směl někdy trochu se proběhnout. Při tom dobrém jídle a pití člowěk zlenoší a zbujní; to není nic.“
„Já ti pomoci nemohu; když se ti tu nelíbí, musíš zpátky na swět.“
Po těch slowech čert odešel.
Nesyta přikládá, tu slyší w jednom kotli tak žalostné wzdychnutí, že ho u srdce bodlo. I nemoha odolat, nadzdwihne trochu wíko, a díwá se, co to tam wzdychá. Newiděl ale nic, nýbrž slyšel toliko bolestný hlas: „Ach, prosím tě, pusť mne z kotle wen, já sem ubohá dušička, a chci se ti wším dobrým odsloužiti.“
