„Tak trochu, ale hladu mám ještě, že bych wlka snědl,“ odpowěděl Nesyta a ohlížel se po peci, kde stála mísa a na ní po wěrteli dolků, bochník chleba a pomazanka.
„Nu, máš-li ještě tak welký hlad, sněz tamhle to, hospodyně chase znowa zadělá.“ Přitom ukázal mlynář na dolky. Nesyta si nedal dwakrát poroučet, čerstwě popadl mísu, a za chwilku nebylo po dolkách ani čichu, i chléb a pomazanka zmizely. Potom teprw řekl, že se najedl. Ale mlynářka spínala ruce nad tím žroutem; po swé wůli byla by ho hned wyhnala, ačkoli mlynář dokazowal, že udělá Nesyta za deset díla, že musí tedy za deset jísti. Pan otec byl wšak pánem w domě, práwo swé nezadal a žena musela konečně umlknout. Po nějakém teprw čase ozwala se znowa, owšem jen opatrně a zponenáhla. Mlynář byl s Nesytou jak náleží spokojen, a nebyl by ho nikdy od sebe dal; ale ženino naříkání, čeládky poštíwání tak jej omrzelo, že se rozhněwal, a Nesylu ze služby wypowěděl. Ten se poděkowal, a šel dále; ale přece ho to mrzelo, proto že se měl we mlýně dobře. Powídá si cestou: „Kam jen jíti, aby mně dali do syta se najíst?“
„Pojď ke mně, já ti dám jíst, co hrdlo stačí,“ ozwal se za ním hlas.
