„To se mi líbí, po druhé nepůjdeš nikam!“ broukal kuchař, když wešla do kuchyně; ale ona ho prosila za odpuštění, a začala se točit jako na kolowrátku. Kuchař byl starý, dobrý člowěk, a když widěl, že kuchtičce práce od ruky jde jakby hrál, zapomněl na swůj hněw. Opět wešel komorník do kuchyně, a když se kuchař ptal, co bude princ k snídaní poroučet, odpowěděl, že nebude princ nic jísti, že sedí w lenošce, oči maje zawřené, a když se ho někdo otáže, že mlčí jako hrob. „Newím,“ končil swou zpráwu, ta paní, co u nás po dwakrát byla, mu snad učarowala.“
„Hej, kuchtičko, co tomu říkáš, ty si se také díwala, widělas tu cizí paní?“ wolal kuchař na Ladu, která rožněm točila.
„Owšem že widěla; já tomu ale nerozumím, abych řekla, je-li tak krásná; mně se líbila a princowi snad také, neboť s ní pořád mluwil,“ odpowěděla kuchtička kuchařowi, ale kdyby nebyla u rožně stála, byl by widěl její zarděnou twář, která jako plamen popelem prokwitala.
Swou pilností po celý den wymohla Lada opět na kuchaři dowolení na podíwanou. Tenkráte se oblékala u studánky do šalů co byly barwy nebeské, diaman-
