které bylo welmi krásné. Hned u kraje stál na wršku králowský zámek; do toho si umínila Lada wejít a o nějakou službu prosit. Ale uzlíček se šaty nechtěla wzít s sebou. Malý kousek od zámku byl háj, a u háje studánka; i zdwihla Lada u studánky kámen, a pod ten kámen položila uzlík a záwoj k tomu. Rybička ze studánky na ni wykukla.
„Nepowídej žádnému, rybičko, a dobře to hlídej!“ prosila Lada rybu, a odešla do zámku.
Na cestě si posypala twář trochu popelem, zamračila čelo a plachetku níže stáhla; předstawíme-li si ještě myší kožíšek, w němž byla skoro celá zaobalena, kdož by chtěl při ní krásu hledati? Čeládka w zámku se pustila do hlasitého smíchu, widouc tu oškliwou služku, a posílala ji pryč. Ale ona tak snažně prosila, aby ji za kuchtičku přijali, že se kuchař nad ní ustrnul, a do kuchyně ji přijmul, přísně jí zakázaw, aby se wrchnosti neukazowala, by trestán nebyl, že takowou kuchtičku do služby bere. Lada byla potěšena, že dostala službu, kde bude ode wšeho pronásledowání ochráněna, a kde si jí nikdo wšímat nebude. A dobře soudila; celý den žádný na ni ani nekoukl, leč se pan kuchař s ní několikrát wywadil, a sloužící myších kožíšků jí nadali, což ale dobro-
