se loučila, prosila mne, kdybych se musel ženit, abych si jinou nebral, než která jí bude docela podobna. Já se na to zapřisáhl, a wzal bohy za swědky; budu tedy hledat ženu, která by jí we wšem podobna byla, a nenajdu-li takowou, nikdy wíce se neožením.“ Dwořenínowé dali králi za prawdu, a hned se stalo ujednání, kdy se král na cestu odebere.
Ladu, poupě to kwetoucí, odewzdal král pečliwým chůwám, zem swou spráwci wěrně oddanému, a sám odešel s četným komonstwem do swěta hledati newěstu. Projel knížetstwí, králowstwí, projel půl swěta, widěl panny twáří jako anděl krásných, přece ale neměla žádná na čele zlatou hwězdu, žádná nebyla podobna zemřelé paní. Smuten wrátil se domů. Tu mu běží wstříc Lada a wroucně ho z daleké cesty wítá. Král ztrnul nad rozkwětlou pannou. To byla ona, to byla ta žena, kterou nade wšecko milowal, její oči, wlasy, tělo, tu zlatoskwoucí hwězdu na čele, wšecko měla Lada, dcera její. Běda, běda! pomyslil král. Cơ widěl podobu swé ženy, zbudily se w něm wšecky památky na minulou blaženost, tak že diw nezoufal. Konečně umínil w swé rozbouřené mysli, že si wezme Ladu za ženu, chtěje zwrátit ukrutné wrchy, které w tom poměru mezi něj a ji příroda postawila. Šel