žiwa měl zášť proti wojenskému stawu, a nyní měl být sám wojákem; tu si může každý pomyslit, s jakou chutí šarkowý kabát swlékal, a wojenský šat oblékal! — A což se mu teprwa wnitřnosti kroutily, když ho pan desátník cwičil. — Často skřípal Petr zubami, tiskl prsty do zbraně a panu desátníkowi by se bylo wedlo, jako tupým roháčům, kdyby si nebyl zpomněl na uličku, které se bál co smrti.
Jednoho dne dostal na několik hodin dowolenou a šel wen do pole. Dáwno se necítil tak blaženým, jako tu chwíli, shodil se sebe těsný šat, powěsil ho přes rameno, a wesele kráčel, jako by šel na poswícení. Na jedné straně šlo šest sekáčů wolným krokem po poli jako morowá rána, a plné klasy skláněly zlaté hlawičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla žiwější. W prostřed poli stál žebřinowý wůz s woly, a pacholek, na jehož klobouku se hodná kytka čerwenala, nakládal na něj mandele, chlapci a děwčata wázali, ta nosila, ona podáwala, S každé twáře se pot jen lil, — každá měla ruce krwawé a opuchlé od strniště a wedra slunečního, ale nikdo se na to neohlížel, wšickni chwílemi wesele zpíwali a po poli dowáděli.
„Pomáhej Pánbůh!“ pozdrawil Petr když přišel blíže nich.
