za ním nawrátí. Jak dlouhá přicházela Čestmíru cesta k domowu!
„A nač chwátám?“ ptal se chwílemi sám sebe, když si wšecko předložil. „Koho tam najdu? Hrob rodičů, a krásnou dceru bohatého pána, která si chudého sirotka newšimne.“
Bylo na wečer, w tu dobu, w kterou k němu Swatawa chodíwala, když Čestmír skoro po desítiletém rozloučení, chaloupku, w níž zrozen byl, opět spatřil. I pospíchal kwapným krokem do panské zahrady ke hrobu otcowu.
Na pawlanu skwostného zámku sedí Swatawa, drží harfu w ruce a zpíwá; rudá zář zacházejícího slunce padá na její milostnou twář, jakoby jí chtělo na dobrou noc líce zlíbat. Myslí na Čestmíra, na smědého chlapce, a zpíwá píseň, kterou ji před rozchodem naučil. Tu to zašumí listím, a měkký libý hlas splýwá s hlasem jejím. „Toť Čestmírůw duch,“ zašeptá, a s trnoucím srdcem naslouchá tónům, které plněji a toužebněji nahoru zazníwají. Harfa klesne z mramorowé ruky, hedwábný šat zašustí po pokoji a již se kmitá Swatawa letným krokem po zahradě. Tu stojí před ní mladý wysokorostlý muž! Jakž by jej nebyla poznala? Toť byly ty smědé líce, které co děcko hla-
