Ty bezbožný ptáčku!“ křičela Růženka na ptáka a diw neplakala. „Co si to zpíwal, teď nám král snad leknutím umře.“
„Jen ho pokrop, ty králowské poupátko! On je wáš otec, nikoli nebožtík kníže, ten wás jen na wodě chytil a wychowal.“
Nyní se wrhly děti otci kolem krku, a on je s pláčem k srdci přiwinul.
„A kde je naše matka, otče?“ ptali se krále. Při té otázce bylo nebohému, jakoby mu srdce ohniwými kleštěmi sewřel. Wyprawowal dětem wšecko od začátku až do konce.
„Nemějte žádnou starost!“ zkřikla náhle Růženka, „jen sedněme honem na koně a jeďme k žaláři, já matku zkřísím.“ Král hleděl na dceru jako u wyjewení, ale bratři již běželi, neboť zpomněli hned na žiwou wodu. Jedním klusem jeli přes wrchy, luka a lesy až k žaláři, rozházeli zdi, a když matčinu mrtwolu našli, pomazala ji Růženka žiwou wodou, a Johanka stála před králem tak pěkná, jako před dwacíti lety. Jaká to newýslowná radost pro krále, a zase pro Johanku, když jí král wšecko wyprawowal, to si může každý pomyslit.
Potom se wrátili zpátky do knížecího zámku a drželi
