jednu do zahrady. Za tři dni wzrostly krásné jabloně, i měli z nich nesmírné potěšení. Když se wrátili bratři s pole, a Růženka si dům spořádala, wzala wřeténko a šla s bratry pod zlaté jabloně přísti. Tu listí nad nimi šumělo, zlalé wršky se k sobě skláněly a šeptaly si lichým wáním tajemné báje. Ubohým sirotkům bylo teskno, toužili a newěděli po čem!
Jedenkráte wyšli si bratři zase na low; za stopou zwěře přišli tenkráte až na samé hranice, a našli tam králowské lowce, čekající na krále. Bratři chtěli zase odejít, ale tu přijel král s ostatní družinou, a tázal se, odkud jsou ti statní mládenci?
Tito slušně před krále wstoupiwše, powěděli kdo jsou, spolu ho zowouce, aby jich panstwí swou přítomností poctil.
Od smrti Johančiny nebylo widět úsměwu na twáři králowě, Buďto seděl we swém pokoji, anebo byl na lowu; on nešel nikam, a nikoho k sobě nepozwal. Diwili se tedy dwořenínowé, když pozwání bratrů s laskawou twáří přijal a druhý den k náwštěwě ustanowil. Na to se wespolek rozloučiwše, každý swou cestou odešel!
„Sestřičko Růženko!“ křičeli bratři, wracejíce se z lowu domů, z daleka na sestru. „Co ti powíme? Zítra
