„A kdo bude sestru chránit?“ ptal se powážliwý Jaromír. „Na to si nepomyslil, hleď! Pročež zůstaň doma u sestry, a já sám na cestu se wydám.“
Tu teprw Růženka nechtěla bratry pustit, a swých přenáhlených slow želela; ale bratři již od swého upustit nechtěli, a konečně, rozhodnuwše mezi sebou, zůstali na tom, že Jaromír do swěta půjde, a Jaroslaw že u sestry zůstane,
Za několik dní byl Jaromír na cestu přichystán. Když se loučili, dal Růžence perlowý růženec a prawil: „Každý den se ten růženec pomodli; dokud půjdou zrna perlí jedno od druhého, budu zdráw, jak zůstanou při sobě, budu mrtew.“
S pláčem si powěsila Růženka drahou památku nad lože, a s bratrem se rozloučila. Nyní byli s Jaroslawem sami. Za celý běh mladého wěku, ani půl dne jeden bez druhého nežil, což diwu tedy, že se jim oběma po Jaromíru stýskalo, a že jim scházel we wšech koutech. Den jak den se modlila sestra na perlowém růženci za bratra, a wždy jí padalo zrnko za zrnkem. Dwacátý den ale, když ho wzala do ruky, tu zrna wázly, a nechtěly žiwou mocí od sebe. I začala Růženka hořce plákat a naříkat: „Ach můj milý