dělil. Hleďte, jak se stromowé tíží owoce prohýbají, jak to wšude kwěte a se zelená, až je mílo na to se podíwat.“
„Ba práwě, milost slečno, že je. Ale ještě pěknější by ta zahrada byla, kdyby w ní tři wěci byly.“
„A co by to bylo za wěci? Powězte mi o nich!“
„O milost slečno! ty nejsou k dostání. Je to mluwící pták, žiwá woda, a tři zlaté jabloně.“
„Něco takowého snad ani na swětě není, babičko?“
„I je, ale žádný to nemůže dostat, proto že je to na wrchu lidskému tworu nepřístupném. Ale kdybyste to měla we swé zahradě, byla by desetkráte krásnější a z daleka široka by se chodili lidé na ni díwat.“
Růženka neříkala nic, ale pořád jí to leželo w hlawě a dlouho byla již babička zámek opustila, když Růženka ještě po zahradě chodila, a neustále na ptáka, na wodu a na jabloně myslila. Tu přišli bratři z lowu domů; sestra jim běžela wstříc a hned jim to wyprawowala. „Milí, zlatí bratříčkowé! Kdybych ty tři wěci dostala, zbláznila bych se radostí.“
„Jestli w tom celá twoje blaženost záleží, tedy ti to zaopatříme. Bez toho nás chtěl nebožtík otec poslat na zkušenou,“ prawil rychle čilý Jaroslaw.
