řině, a tak si nezpomněl žádný na newinnou Johanku, leč nešťastný její manžel, který na ni zapomenouti nemohl.
Necháme je teď, a půjdeme k nebohým sirotkům. Jako prwé chlapce, ulowil kníže i děwčátko a dal mu říkat Růženka. Byly to rozmilé děti, a kníže s nimi užil tisícerých radostí. Nebyl by je za celý swět od sebe dal, obzláště když se dowěděl, co se w králowském městě událo. Děti se nemohly lépe míti, než u něho. Dokawad byly malé, měly obsluhy se wšech stran, a když byly wětší obíral se s nimi kníže sám, bral je do zahrady, do lesů, a wšemu je učil, čeho jim, co budoucím králům, potřebí bylo. Jako každé zrno w úrodnou zem wsazené ujme se a užitek přináší, tak padaly blahodějné slowa do kypré půdy dětinského srdce, by se w něm ujaly, a později swou úrodou národ blažily.
Když byla Růženka starší, stala se též účastnou jich wyučowání; potom také s nimi w zahradě kopala, sázela kwětiny a štěpowala stromy. Než když se učili bratři střílet, jezdit, šermowat, aneb šli s otcem na low, sedáwala Růženka u swé chowačky, učila se příst, aneb jiným ženským pracem. Umínil si kníže, až budou bratři ještě starší, že je pošle do swěta na
