wěděla Johanka, nejhezčí, nejlepší a také nejsmělejší ze wšech. „My mic neudělaly. Král si nejspíše zamanul, abychom my teď wěnce a kytky do jeho pokojů wázaly a ne wy. To to bude, nic jiného,“
Na to se děwčata slušně přistrojily a šly s komorníkem ku králi. Král se procházel po pokoji. „No wedeš ty tři newěsty?“ prawil, když komorník s nimi wešel. „Která tedy z wás třech jmenuje se Marketka?“ ptal se když děwčata poklonu složily, a jeho oko poletowalo s jedné na druhou.
„Já,“ ozwala se Marketka a sklopila oči.
„Tys tedy sobě wčera wečír mého kuchaře přála?“
Tu zůstaly holky, jak by je šarlatem pokryl, neboť wěděly hned, kam král bije. Nejwíce wšak ze wšech zapýřila se Johanka.
„Nemusíš se čerwenat, což je z toho? Když bys kuchaře ráda, máš ho mít.“ Při těch slowech otewřel dwéře u wedlejšího pokoje, a kuchař wešel.
„Ach odpusťte, milostiwý králi!“ prosila Marketka a klekla na zem, „to byla jen tak bláznowá řeč.“
„Nu, teď se ti to wyjewilo. Což nechceš twého ženicha?“
„I nu, když to musí být, proč bych nechtěla,“ odpowěděla Marketka, když widěla, že král nežertuje.
