„O wy labužné jazýčky,“ prwní hlásek, a na to se daly wšechny tři do smíchu.
„Ale když sme my tobě řekly, Johanko, co bychom si přály, powěz i ty nám, co ráčíš,“ ozwala se Marketka.
„Hned se to dowíte. Já bych si přála samého krále. Měla bych pěkné šaty, dobré jídla i sladké cukrowinky.“
„Teď my se tobě wysmějeme za twou chytrost; nám se může spíše cukrář i kuchař dostat, než tobě král.“
Na to bylo smíchu dost a dost. Král se pod oknem také zasmál, a po chwilce odešel. Přijda domů plal se komorníka, co za ženské w zahradníkowě domku bydlí?“ a komorník řekl, že jsou to zahradníkowy tři dcery: Marketka, Terezka a Johanka. I poručil král, aby komorník druhý den ráno pro ně šel, a ke králi je přiwedl.
Holky leknutím celé zbledly, když přišel druhý den ráno komorník s wyřízenou, aby šly ku králi.
„Co ste wywedly, wy nešťastnice?“ ptal se jich otec. „Jestli přijdu skrze wás do nějaké hanby, půjdete mi wšechny tři s očí, to wám powídám.“
„Nedělejte si, tatínku, žádných wrtochů,“ odpo-
