a zapomene na ty, ku kterým každý hledí, o kterých každý powídá. To jsi otec?“
„Jen se upokoj, když newíš, jak se to slalo,“ chlácholil muž. „Což sem wěděl, že jsou w oříškách šaty? Bůh jí to nadělil za její hodnost a za její dobrotu. Wy ste se jí dost natýraly, a ona wšecko trpěliwě snášela. Nyní je šťastna!“
„O jen ji zastáwej, wšak se toho dost brzy dočkáš, že ji kníže nazpět přiwede. To by byla šikowná kněžna. Nyní ale musíš Barušce a Dorotce práwě takowé šaty zaopatřit, když wíš o keři, kde tak drahé oříšky rostou.“
„Ale Bože, což na mně žádáte? Wždyť sem wám řekl, že —“
„Newymlouwej se,“ přetrhla mu řeč stará, „my nejsme tak hloupé, abys nám mohl ukazowat straky na wrbě. Jestli nám šaty nepřineseš, tak si jdi k twému miláčkowi a k nám se wíce nehlas,“
By to štěkání déle poslouchati nemusel, šel nebohý tatík raději z domu, a umínil si, že jim ořechy přinese, ať jsou jaké koliw. Šel tedy opět k tomu keři, o nějž byl prwé zawadil a utrhl tři ořechy. Při tom si ale hned umínil, že odejde k Anušce, jak mile dcerám ořechy odewzdá. Když widěly otce přicházet, běžely mu na-
