„Wy ošemetnice, tak tedy mne“ šidíte? Nyní je míra dowršena, a wy trestu neujdete. Koho máte skrytého?“
„O milostivý kníže! Krom několika služebných děweček není tu nikoho.“
„A kde jsou, přiweďte je sem.“
Muž běžel, na celém těle se třesa, pro chasu, rád by byl také Anušku přiwedl, ale bál se ženy.
Když kníže buclaté, zawalené děwečky spatřil, kroutil hned hlawou, že to žádná není. „A jinou ženskou již w domě nemáte?“ ptal se konečně, celý mrzutý, že ho žebračka podwedla.
„Máme ještě jednu dceru, milostiwý kníže!“ ozwal se tatík bázliwým hlasem, „ale ona je wždy tak usmolená a tak hloupá, že ani mezi lid nejde.“
„Kde je? přiweďte ji ke mně.“
„Snad se někam schowala, já pro ni dojdu.“
Sestry zlostí sčerwenaly jako piwoňky, a stará prawila sípawým hlasem: „Ten náš táta nemá kusa rozumu, a dělá nám jen hanbu, jako ta usmolená husa; ani se k ní nechci hlásit co matka.“
Anuška nebyla ani w kuchyni ani we dwoře, seděla na půdě na truhle a plakala, až jí srdce usedalo. Proč, to sama newěděla! — Když kníže přijel, a Barušku
