ky!“ prawila matka „seberte rozum dohromady! Jedna z wás bude kněžnou.“ Tu jim wšecko powídala a držela střewíc zhůru. Baruška ho popadla aby ho prwní obula; ale noha byla skoro o půl paty wětší.
„Nic platno, chceš-li být kněžnou, dej si kus paty uříznout?“ radila matka.
„To dám“ odpowěděla odhodlaně Baruška. Matka jí kus paty uřízla, a ona střewíc obula. Potom se přistrojila a šla ke knížeti. Když se kníže přeswědčil, že střewíc obula, nemohl nic říci, ač se mu zdálo, že je trochu menší, a ne tak hezká, jako si cizí paní předstawowal. S radostí ji rodiče požehnali, a kníže sedl s newěstou a s matkou do swého wozu. Měl ale malého psíka, který s ním wšude chodil. Když ujeli kus cesty, začal pejsek štěkat: „Haf, haf, haf, náš pán si weze bezpatou ženu!“
„Co to powídáš, pejsku?“ ptal se kníže a zawolal ho k sobě.
„Haf, haf, haf, náš pán si weze bezpatou ženu!“ zaštěkal psík po druhé.
Tu se obrátil kníže k Barušce, a poručil, aby wyzula střewíc. Celá bledá učinila newěsta, jak kníže welel, a ukázala zawázanou patu.
„Ty podwodnice, tak si mne chtěla ošálit? Tu
