a schowala si ho za ňadra. Na wečer ale, když nabírala ze studně wody do wěder, tuze se nahnula, a oříšky žblunkly do wody.
„Ach já nešťastná! co sem učinila; nyní jsou krásné oříšky ty tam!“ zabědowala Anuška a nad studní se nahýbajíc, snažila se oříšky na dně spatřiti, Ale studně byla hluboká, a oříšky byly daleko. Tu wyskočí na zídku zelená žabka a ptá se: „Co se ti stalo, Anuško, že tak pláčeš a naříkáš?“
„Jak nemám plakat a naříkat, když mi spadly do studně oříšky, které jsem dnes od tatíčka dostala?“
„Přestaň plakat, já li je přinesu.“ I skočila žabička do studně, a w okamžení byla zase nahoře a wyplila na zídku tři oříšky.
„Nastokrát ti děkuju, dobrá žabičko,“ prawila Anuška, a honem oříšky popadla.
„Wíš-li pak ale, co w těch oříškách je?“ ptala se žabka.
„A co jiného by w nich bylo, než jádro.“
„O nikoli; w každém jsou drahé šaty na tebe ušité, až budeš chtít, rozloupni jeden z nich a přistroj se do nich.“ Tak řekla žabka a skočila dolů,
„Ale ta žabka myslí, že jsem tak bláhowá, abych tomu wěřila. Kterak by se wtěsnaly celé šaty do ta-
