„Máš dobře, sestřičko; k ní ať jen jde, ona mu to powí.“
S těžkým srdcem rozloučil se Soběslaw s milenou ženou, s bratrem, Juditou a se starými rodiči, a putowal k slunci. Dlouho a dlouho chodil a mnoha lidu se ptal, kudy cesta k slunci, ale žádný mu nemohl spráwu dáti. Jedenkráte přišel daleko mezi hory, do pěkného údolí, tu potká pastýře. „Powěz mi, příteli, prawí k němu, „zdali newíš, kudy wede cesta k slunci?“
„A což bych newěděl, každý den widím jak se prochází. Wečer odpočíwá tam na tom wrchu. Wylez na něj, až přijde, můžeš s ním promluwit.“
Soběslaw poděkowal dobrému pastýři, a lezl pomalu na wrch. Na wršku si sedl a čekal. Najednou to zašumělo listím, a růžowá zář se rozlila po celém údolí. Soběslaw pohlédl nahoru a widěl matku slunce. Od jasné twáře splýwaly zlaté paprsky přes zarůžowělé oblakowé roucho až k zlatému lemowání.
„Matko krásná, tobě wšecko známo, powěz mi, kde najdu swůj diamantowý zámek?“
„Twůj diamantowý zámek wisí nad čerweným mořem, a je zlatým řelězem k obloze přikowán,“ zawzněl hlas slunce.
„O běda! Jak k němu?“