udělám wám před zámkem nějaké wyražení, kterému se podiwíte. Řekněte wšem, ať se jdou podíwat.“
Služebník tomu byl powděčen, i běžel honem a swolal kde kdo byl. Wšecko se to postawilo před zámek a koukalo, co bude cizinec dělat, Ten wzal diamantowé jablko do ruky a řekl: „Hop zámku do jablka,“ zámek skočil do jablka, a čert se s ním zwedl do powětří. Wšickni stáli ještě s otewřenou hubou, když přišel Soběslaw a newida zámek, pln leknutí ptá se, co se to stalo? Tu mu to teprw wyprawují. Zarmoucen nad tou nesmírnou ztrátou wracel se k swé ženě, a hořekující komonstwo za ním.
„Ach, já si to wždy myslila, že se ta pekelnice pomstí a nám štěstí naše zkazí,“ naříkala kněžna.
„Proto můžete býti přece šťastní“ řekl Slawomil, „jděte jen do mého zámku.“
„To neprospěje, milý šwagře; my máme zámky od našich rodičů a w nich jenom úplného štěstí dojdeme,“ řekla Helena,
„Máš prawdu; já musím můj krásný zámek nalezti, a kdybych měl celý swět obejít. Jen kde ho hledat?“ prawil odhodlaně Soběslaw.
„Jdi, milý Soběslawe, k matce slunci,“ řekla Judila, „Ona wí o wšem.“
