řka: „Chci být we swém otcowském zámku!“ Než slowo dořekl, zafučelo to kolem něho jako zlá wichřice, wšecko zmizelo, a on stál na dwoře swého otcowského zámku.
Princezna Helena stála u okna celá smutna, a wedle ní ruku w ruce Slawomil a Judita. Najednou sebou trhne, běží ze dweří, w letu se octne na dwoře a padne Soběslawowi do náručí. Hned se wšecko okolo nich obsypalo, a s radostí ho wítalo. Kromě Heleny měl nejwětší radost Slawomil, neboť dáwno chtěl již swatbu s krásnou Juditou slawit, ale ona nechtěla swolit, dokud by také sestra šťastna býti nemohla. Nyní bylo wšecko wyrownáno.
Druhý den slawila se swatba obou bratrů a sester. Tenkráte neseděl Soběslaw smuten; newýslownou blahostí mu srdce poskakowalo, kdykoli na swou ženušku pohleděl. Na wečer se wytratil ze síně, šel na wršek proti otcowskému zámku, wytáhl z kapsy zlaté jablko řka: „Hop zámku z jablka,“ a zámek stál na wršku. Potom šel na druhý wršek, wytáhl diamantowé jablko, řekl ta sama slowa, a diamanty wykládaný zámek se skwěl w záři zacházejícího slunce, tak že se lidé sbíhali a křičeli „hoří!“ ale jako přimrazení zůstali státi, spatříce ten diw diwoucí. Soběslaw se
