bratru twému zlaté střechy odnesl. Poněwadž přišel dnes o palec, musí se hojit; on leží na břehu čerweného moře, a drží nohu we wodě tak dlouho, dokud by se mu rána nezahojila. W lewé kapse má wodu oslabující, w prawé posilňující; ty se musíš tedy pokusit, abys mu láhwičky proměnil a sám se pak z té posilňující hodně napil. Až se probudí, napije se hned dle zwyku z prawé lábwičky, tím ale oslabne a ty ho budeš moci lehko zabíti. Až to wykonáš, hoď ho do moře, a rychle se k nám opět nawrať.“
„Jak ale, bude-li obr wyhojen, než já k moři dojdu?“
„Tu máš zlatou píšťalku,“ řekla Helena, a podala ji Soběslawowi, „asi hodinu cesty odtud pase se na zelené louce stádo koňů; až k nim dojdeš, zapískni na píšťalku, a který z koňů k tobě přiběhne, na toho sedni, a budeš rychleji u moře.“
Soběslaw poděkowal krásným sestrám, a ubíral se k čerwenému moři. As hodinu cesty od zlatých zámků spatřil na louce stádo koňů. Zapískl na zlatou píšťalku, a nejkrásnější z celého stáda přiběhl k němu; i wyskočil Soběslaw na něho, a w jednom klusu uháněl k moři. Již zdálí spatřil ukrutánské tělo obra na pobřeží roztažené, skočil tedy s koně a šel pěšky až
