„Král této podzemní říše poručil swému obru, aby wystawěl dwa zlalé zámky pro jeho dcery. Obr je wystawěl, ale neměl střechy; tu se dowěděl, že dal jeden král nad námi synowi zámek se zlatou střechou pokrýt, i nemeškal tedy, ale w noci ji odnesl a dal na jeden z těchto zámků. Druhý zůstal nepřikrytý až do dnešní noci, kde při kradení obr k úrazu přišel, tak že si nyní střelnou ránu u moře hojit musí. Knížecí princ, kterému jedna střecha patří, stojí zde pod stromem, a newí co to je; kdyby šel před zámek a řekl: „Stůj zámku, jako twému pánu!“ zůstal by zámek stát a on by se k princeznám dostal.“ Tak prawila holubička a Soběslaw w duchu jí poděkowaw, spěchal k točícím se zámkům.
Přijda k prwnímu, řekl: „Stůj, zámku, jako twému pánu!“ Zámek se w okamžení zastawil a Soběslaw užasl nad jeho nádherou. Wšecko bylo z ryzího zlata a okolo dweří a oken byly rámce wysázené drahým kamením wšech barew; pokryt byl ale střechou bratrowou. I wešel Soběslaw přes skwostné koberce do wnitra, kde se wšecko jen lesklo. W nejzadnějším pokoji stála panna a krmila ptáka zlalohláwka. Černé wlasy se jí w plných kotoučích po stříbrném rouše kroužily; hedwábná dlouhá řása přikrýwala oči temné jako noc.
