Jak mile se rozbřesklo, šli bratři se služebnictwem po krwawé stopě, až přišli k weliké díře, „Přineste sem hodně dlouhé lano, a jeden z nás se spustí dolů,“ řekl Soběslaw. Slubežníci běželi pro lano; když je přinesli, wzal Slawomil do kapsy zwonek, kterým chtěl dát znamení, až bude dole, a pustil se do temné hlubiny. Za malou chwilku ale zazwonil, a oni ho wytáhli, „Cos widěl?“ ptal se s dychtiwostí Soběslaw.
„I byl sem až Bůh wí jak daleko dole, ale o swětle ani památky. Já tam wíce nepůjdu.“
„Tedy polezu já,“ řekl Soběslaw, wzal zwonek a pustil se dolů. Sto sáhů dlouhé lano bylo skoro roztočeno, když se dostal na dno, Tu widěl kolem sebe překrásnou krajinu; tráwa byla zelenější, barwitější kwítí, malebnější owoce, modřejší nebe, slowem, byl to zcela jiný swět. Nejdiwnější mu ale byly dwě slunce, které se blíže něho neustále točily, a daleko swé paprsky házely. Udiwen podepře se o strom a hledí do skwoucí záře; tu přiletí dwě holubičky a usednou na strom. „Powěz mi, sestřičko milá,“ ptá se jedna z nich, „co to za plamennou záři?“
„I což pak newíš, že jsou to zlaté zámky?“
„Newím, milá; zpomeň si jen, že tomu dlouho, co sem zde nebyla.“
