O zlatých zámkách.
Slawomil a Soběslaw byli bratři a synowé králowští. Když došel Slawomil dwacátého roku, prawil k otci: „Otče! dej mi wystawět zámek se zlatou střechou, abych mohl w něm zůstáwat, a hezkou princeznu do něho si přiwést.“
Otec měl swé děti rád, wypráznil tedy pokladnici a dal synowi wystawět zámek se zlatou střechou. Slawomil měl welké potěšení, děkowal otci a hned se do swého zámku stěhowal. Netrwala wšak radost dloubo. Když ráno wstal, byla střecha ta tam, a zámek stál holý. Člowěk ji odnést nemohl, to byla wěc patrná, proto jí Slawomil také nehledal, ale s mysli ji pustit nemoha, neustále pro ni truchlil.
Když bylo Soběslawu dwacet let, šel k otci a prawil: „Otče! dej mi na místě mého podílu wystawět zámek se zlatou střechou, jako si mému bratru učinil.“
