„Zlatý panáčku, já za to nemohu; oprawdu se mi zdálo o čertu, a já se w ouzkosti twého křídla zachytila. Bylo mi, jak bych chodila na břehu moře, co pod skalou hučí. Tu připluje černá loď, w ní sedí čert a smutně naříká. Ptám se ho co mu je, a on mi powídá, že ho pán tam zaklel, a že newí, klerak si pomoci.“
„I kdyby nebyl chtěl w pekle poroučeti, nebyl by se octnul na moři. Ale mohl by si pomoci, kdyby se mu trefilo, žeby člowěka přewážel. Tu by musel blíže břehu na zem wyskočit, a člowěka nechat w lodi řka: „Ty zůstaň na moři, já zůstanu na zemi.“ Jestli mne ale babo nenecháš spát, tedy wstanu a hodím tě se skály dolů.“
Baba již wěděla, co wědět chtěla, a nechala pána spát až do rána. Ráno když wstal, bylo dobré snídaní již přichystáno; zlatohlawec se najedl, a šel do lesa na low. Jak mile ho stará necítila, pospíšila k díře, odrownala roští a chwoj, by mohl host wen wylézti. Honem mu wšecko wyprawowala, kterak jí to pták w noci powěděl, dala mu snídaní, tři zlaté péra a wyprowázela ho z jeskyně, přikazujíc, by se jen w prawo držel, tudy že cesta k moři wede. Tisíckrát poděkowal Čestmír dobré stařeně, a radostně se bral hustým lesem po wrchu dolů. Pod skalou čekal weslař
