„Což se ti w hlawě popudilo, ty babo jedu?“ křičel pták a zlostí se mu oči jiskřily.
„Nezlob se, pane milý, newím, co se to dnes se mnou děje. Zase sem byla w takowém městě, a tam byl králowský zámek celý černým suknem potažen. I ptám se, co to znamená, a tu mi wyprawují, že měli strom zlaté jablka nesoucí, a ten že nyní uschl. Od té doby ale že králowská princezna stůně a chřadne. Prosím tě, powěz mi také, jak by se těm lidem pomohlo?“
„Ta králowská dcera měla jednoho panoše ráda a on ji. To se ale král dowěděl, dceři na něj mysliti přísně zapowěděl, a panoše dal wsadit do wězení. Princezna se ale trápila, a před časem zakopala mrtwý plod swé lásky pod swatý strom; od té chwíle strom usychal, zlaté jablka opadaly, a princezna teď chřadne. Kdyby král panoše propustil, dceru s ním zasnoubil a kůstky dítěte pod stromem wykopal, nesl by strom zlaté owoce, a králowská rodina by znowa štěstí a spokojenosti došla. Ale jestli mne babo ještě jednou zbudíš, bude s tebou zle!“
Baba se zaříkala, že nezbudí, ale sotwa plák usnul, wytrhla mu třetí péro.
„I ty zlopowěstná babo, což tě čert pokouši?“ zahřměl pták a popadl babu za krk.
