„Dobře tedy, když je twá dcera tak chytrá, ať přijde zejtra ke mně, ale ať to není ani we dne, ani w noci, ani ustrojená ani nahá, ani pěšky ani na woze.“
To byl chalupníkowi zase kámen na srdce.
„Milá Manko!“ řekl, přijda domů, „ty’s to pěkně sprawila, prokurator nechtěl wěřit, že to mám ze swé hlawy, já musel powědět co sem wěděl, a nyní máš k němu přijít, ale nemá to být ani we dne ani w noci, nemáš být ani nahá ani ustrojena, a nemáš přijít ani pěšky ani na woze.“
„Nu, to je toho, jen nechte, wšak já to wywedu.“
O dwou hodinách s půlnoci Manka wstala, wzala režný, welmi řídký žok, oblékla ho na sebe, na jednu nohu wzala punčochu, na druhou na boso střewíc, a když bylo ke třetí hodině, mezi dnem a nocí, sedla na kozu a na polo pěšky, na polo po jezdecku do města se dostala. Pan prokurator se koukal z okna, a chytrou horákyni již očekáwal. Wida že tak dobře swou úlohu prowedla, wešel jí naproti a prawil: „Nyní widím, že jsi wtipné děwče, chceš-li, wezmu si tě za ženu?“
„Proč ne, chci“ odpowěděla Manka, přeměříc pana prokuratora od hlawy k patě. Ženich si wzal hezkou newěstu pod paždí a wedl ji do pokoje. Na to
