„Co prohrál! neprohrál, ale co nejspíše teprw prohraju. Prokurator mně dal hádačku: ‚Co je nejbystřejšího, co nejsladšího, a co nejbohatšího?‘ Jestli to uhodnu, zachowám jalowici.“
„To jsou wěci s hádačkou. Já ji sama uhodnu. Což by mohlo býti bystřejšího nad našeho černého špicla, co sladšího nad náš sud medu, co bohatšího nad naši truhlu tolarů?“
„Dobře máš, ženo, tys to uhodla, jalowice je naše.“ Tak se uspokojil milý sedlák a nechal si chutnat, co mu žena přistrojila.
Chalupník přišel domů celý smutný, powěsil klobúk na hřeb, a sedl za stůl.
„No jak ste pořídil, táto?“ ptala se Manka.
„Ba pořídil. Jsou to páni, ti by člowěka diw nezbláznili.“
„Nu a co, powídejte pak.“
Táta powídal, co mu pan prokurator uložil.
„Nu a co wíc? To já sama uhodnu, jen nebuďte smuten, ráno wám to powím.“
Chalupník ale proto přece celičkou noc oka nezamhouřil. Ráno přijde Manka do sednice a powídá: „Až se wás bude prokurator ptát, řekněte, nejsladší že je spaní, nejbystřejší že je oko, a nejbohatší že je
