kdesi cosi, že jí tolik nedá, že jí to neslíbil, a chtěl ubohou Manku několika groši odbýti. Ta wšak nebyla tak hloupá, aby byla peníze přijala, ale doma s pláčem otci wšechno powídala, usilujíc, aby šel k panu prokuratorowi žalowat. Otec jsa zlostí popuzen na neswědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl. Pak prokurator ho wyslechl a poslal pro sedláka. Sedlák ale dobře tušil, jesli to pan prokurator nějak nesprawí, že musí jalowici dát, protož hleděl, jak by ho na swou stranu dostal. Pan prokurator byl w rozpacích. Bohatého by si nerad byl rozhněwal, a chudý měl přece práwo na swé straně. Rozsoudil tedy chytrým způsobem. Zawolal si každého zwlášť, a dal jim hádačky: „Co je nejbystřejšího, co je nesladšího a co nejbohatšího?“ s tím doložením, kdo to uhodne, že dostane jalowici.
Mrzuti odešli bratři domů, celou cestu rozwažujíce, co by to asi bylo, ale ani jeden ani druhý nemohl se prawdy domakat.
„No jak?“ ptala se žena bohatého sedláka, když přišel domů.
„Čert aby ty soudy wzal, teď jsem w bryndě,“ řekl sedlák, a hodil tchořowkou o stůl.
„No a proč, co se ti stalo, prohrál si?“
