Seděli w zahradě, rozpráwěli o blízkém rozchodu a hoře jim srdce swíralo; tu owine Čestmír rámě kolem šlíhlého těla Swatawy, a — otec její stojí před nimi.
„Zrádný podwodníku!“ křičel hlasem hněwem soptícím. „Tak se mi chceš odměnit za to, že sem tě z prachu wyzdwihl? Myslíš, žebráku, že můžeš swé oči k mé dceři wznésti?“
Temný ruměnec polil twář Čestmírowu, zuby se zaťaly do plných retů, zlost a bolest mu bouřila w prsou!
„Otče, odpusť, já jej miluji!“ prosila Swatawa, sepiaté ruce k otci wztahujíc.
„Tys dcera nezdárná, která chce činit proti wůli otcowě. Slyš tedy slib, který mne wáže: Jen ten dostane tě za manželku, kdo mi tři zlaté péra z obrowského ptáka přinese.“
„A dostojíš w slowu i chudému sirotku?“ ptal se Čestmír s okem plamenným.
„Ano, i sirotku!“ odpowěděl kupec.
„Bůh tě opatruj, Swatawo. Dříve než se zelené stromy w žluté roucho oblekou, přinesu tři zlaté péra, anebo mne wíce nespatříš.“ To řka políbil na smrt bledou díwku, odkwapil ze zahrady a
