„Pojď jen hochu!“ wolal ho Petr, „já ti nic neudělám, jsem člowěk jako ty.“
Těmi slowy uchlácholen dodal si Jiříček srdce a přikročil až k samému Petru, ale do očí se mu nepodíwal, a nohy se pod ním třásly jako osyka. Petr se ho začal wyptáwat, odkud je, u koho slouží, a jak se má. S prwu mu wyprawowal Jiříček zajíkawým hlasem swůj příběh, ale dál a dál se osmělil, zapomněl že je u čerta a bez bázně se na něho díwal a powídal. Petr ho litowal, že tolik zkusí a poručil mu, aby sundal čepičku. Jiříček poslechl, a Petr mu ji nasypal plničkou dukátů.
„A co počnu s tolika penězi?“ ptal se Jiřík, neznaje jich welkou cenu.
„Dělej s nimi co chceš,“ odpowěděl Petr.
„Já wím co udělám, Kudrnowic a Bartošowic skotákům dám trochu, oni nemají ani boty ani kamizolu na zimu, a často se mnou plakáwají, to ostatní donesu panu kantorowi. Když mně matka umřela, powídal, že by si mne nechal, a naučil mne psát a číst, kdyby jen neměl sám tolik dětí.“ Teď mu dám wšecky ty peníze, a on mě naučí číst a psát, a já u něho zůstanu. Bude to dost, pane čerte?“
„Nebude-li, přidám ti.“
