díwala, ty černé prsténce, w kterých se ráda přebírala, to byl Čestmír, společník dětských jejích let, owšem mnohem krásnější než si jej předstawowala.
„Odpusťte, panno,“ prawil, a hlas jeho se chwěl, a duše okem k panně zalétala. „Odpusťte, že sem šel dříwe políbit popel mrtwých, než do zámku s wyřízením od wašeho otce,“
„Jak mluwíš tak ke mně, Čestmíre?“ řekla Swatawa a slza se jí leskla na twáři, jako rosní krůpěj na růžowém listu. „Nejsem wíce twoje milá Swatawa? Což deset roků tolik změnilo?“
„Ba změnilo; růže, již sem co poupě opustil, wzrostla a wykwetla w krásný keř, ale ruka chudého sirotka nesmí se té wzácné kwětiny dotknout.“
„A jakž, když růže sama k tobě se kloní, a ruku na pozdrawení podáwá,“ odpowěděla Swalawa, a s laskawým úsměwem podala ruku druhu milému, který ji k tlukoucímu srdci přitiskl. Po chwílí ho wedla k matce, která ho s radostí přiwítala, a co swého syna poctila. Swatawa a Čestmír byly zase hrawé děti, jako před lety procházely se zahradou, a wečer hrála Swatawa na harfu a Čestmír s ní zpíwal. Dnowé utíkali jako hodiny, a doba se blížila, kde měl otec přijít a Čestmír odejít.
