za odměnu. Když řekl owčák že dwa pytle zlata, poručil pán, aby se mu ho tolik bez meškání wydalo.
Spokojen šel owčák k druhému hradu, a též tak dobře jak u prwního pořídil. Rozumí se samo sebou, že se kníže dost brzo o owčákowi dowěděl; neboť se bez toho pořád poptáwal, jak to s pány dopadlo. Když to wšecko uslyšel, poslal wůz se čtyrmi koňmi pro milého owčáčka, a když ho přiwezli, snažně jej žádal, by se i nad ním smilowal a z drápů pekelných ho wyswobodil.
„Pane můj odpowědėl owčák, „wám to slibit nemohu; jedná se tu o mne. Wy jste welký hříšník, ale kdybyste se chtěl docela polepšit, sprawedliwě, dobrotiwě a moudře swůj lid sprawowat, jak se na knížete sluší a patří, pokusil bych se o to, a kdybych měl sám za wás jit do horouciho pekla.“
Kníže s oprawdowou myslí wšecko slíbil, a owčák odešel přislíbiw jemu, že se w určitý den wynajde.
Se strachem a hrůzou očekáwali wšude ouplněk měsíce. Jak to sprwu knížeti přáli, tak ho nyní litowali, neboť od té chwíle, co se polepšil, nemohl si žádný hodnějšího knížete přáti. Dnowé ubíhají, ať je člowěk s radostí aneb s žalosti počítá! Než se kníže nadál, byl den za dweřmi, o kterém se wším co ho
