Nad tou zemí, kde nás owčák žiw byl, panowal mladý kníže. Bohatstwí měl dost; jsa swobodným pánem nade wším, požíwal wšeho w plné míře. Den ode dne kochal se w rozkoších, jakýchž jen swět podati může, a když nastala noc, ozýwal se z knížecích síní zpěw rozpustilých hejřiwých mladíků. Zem sprawowali dwa spráwcowé, kteří nebyli o nic lepší než sám pán. Co neprohejřil kníže, nechali si oni dwa a ubohý lid newěděl, kde má již peněz nabrat. Kdo měl krásnou dceru anebo peníze, ten neměl utěšené chwíle, neboť mohl s jistotou rozkaz očekáwat, že to kníže wším práwem pro sebe požádá, a milost boží tomu, kdo by se wůli jeho protiwil! Kdož by mohl takowého panowníka milowat? Po celé zemi proklínal lid knížete i spráwčí země. Jedenkráte, když neweděl již co si má wymyslit, powolal kníže hwězdáře, a poručil, aby jemu i dwěma jeho spráwcům planety četl. Hwězdář uposlechl a skoumal w hwězdách, jaký konec wezme žiwot třech marnotratníků.
„Odpusť, knížecí milosti,“ řekl, jsa hotow se swým skoumáním, „twému žiwotu i twým spráwcům hrozí takowé nebezpečenstwí, že se to wyřknouti obáwám.“
„Jen mluw, ať to je cokoliw! Ty ale zde zůstat musíš, a newyplní-li se twá slowa, přijdeš o hlawu.“
